osamělý strom není les

Prvním pravidlem je vybírat pouze jedince, kteří jsou součástí nějakého společenství.

22 Ledna 2018 jen názor Jiří Cvrček

Pokud někdo stojí v krajině zcela sám, je vydán na milost a nemilost větrným smrštím, sněhovým a dešťovým bouřím, a hlavně nikdo mu nepomáhá vytvořit vyrovnané klima, které je vždy udržitelné po delší dobu.

Společenství více stromů, tedy les, v létě v rámci svého ekosystému zmírňuje vedro a v zimě mráz. Společně zadrží v půdě daleko více vody a snadněji zvlhčují vzduch. Stoletá lípa nebo dub stojící samostatně v krajině je nádherným doplňkem celkového pohledu do dálky, ale tento strom byl po celý svůj život na všechno sám, nikdo mu cukrovým roztokem nepomohl, když byl oslaben vedrem nebo škůdcem.

Takový strom při svém oslabení nastartoval obranný režim, kdy především zajišťoval své další přežití, a to na úkor tvorby kvalitního letního dřeva. U těchto stromů se stává, že při takovém slabém roce nelze ani rozpoznat specifickou kresbu letokruhu.

V lese stromy sebe navzájem chrání a zcela prokazatelně stejné druhy za pomoci podhoubí a svého kořenového propojeného systému sobě pomáhají v nouzi. Samozřejmě povětrnostní vlivy poškodí okrajové jedince, kteří s tím ale počítají a vědí, že je jejich úlohou chránit ty druhé, ty uvnitř lesa.

blog

Každý strom má své využití

Ti chránění se tak stávají objektem mého zájmu. Ale ti krajní ochránci samozřejmě najdou své specifické užití. Na ně se nezapomene a nejsou vhodní „pouze“ na zatopení. Tito velikáni, ošlehaní větrem najdou své využití jako pevný statický prvek ve stavebnictví. Ať už jde o dubovou hráz na řece nebo o kráče, krokev či bačkoru v hambálkovém krovu.

Stromy vědí, že je nutné za každou cenu udržet životaschopné jejich společenství. Jedině jako funkční celek, kdy se každý nestará jen o sebe, mohou dosáhnout pokročilého věku ve stavu, kdy je jejich dřevo v kmeni pevné a husté.

Pokud by se navzájem nepodporovaly, tak by uschlý a na zem padlí jedinec, který byl dlouhou dobu sousedem, bohužel po svém pádu uvolnil velkou díru v celku. Tím celkem mám namysli to, co vidíte, pokud v lese zdvihnete hlavu vzhůru. Tam je ta klenba, ty koruny stromů, které jako jednolitá střecha, zajištuje klid pro všechny stromy. Neproniká tak mezi stromy vítr, který by je vyvracel, zabraňuje oteplování větví, jehlic a listů, kterým by přímé slunce a obrovský žár uškodil. Ono pohupování větví ve slabém vánku, zajistí dostatečný průnik světla potřebného pro fotosyntézu, ale zároveň zajistí potřebné podmínky pro chlazení povrchu listů a jehlic. A co teprve to místo, po kterém chodíme. Ta lesní půda. Potřebuje být vlhká a chladná, nikoliv suchá a bez vody.

Takový stav zajistí pouze stínění stromy v celé ploše. Tím vzniká navzájem se podporující živý a funkční lesní celek. A zde uvnitř lesa vybírám své stromy. Ten rok, kdy padne můj velikán, padnou i jeho sousedé, kteří poskytnou to nejlepší ze sebe na jiné účely. Nepokácím pouze toho, koho si pro Vás vyberu. Vždyť bych tím vytvořil tu díru ve střeše, která by těm sousedům pak škodila. Vznikne tedy mýtina, která se znovu osází. Jen v ní ponecháme několik jedinců, aby svými kořeny podrželi třeba ten svah, nenechali působit erozi a následně předali pevnou zem novému kořenovému systému.